Kniha a její příběh je úžasný svět.
Pokaždé jiný, nový, takový, ve kterém nemůžeme a možná ani nechceme žít, ale můžeme o něm v klidu domova snít. Smíme se beztrestně změnit na romantického rytíře, zloděje, detektiva, princeznu, krále, na muže nebo ženu, prostě na postavu, kterou bychom nikdy nechtěli být, ale přesto nás její svět láká a přitahuje, chceme zjistit co cítí, jak se zachová v různých situacích... a tak prostě jen otevřeme knihu a celý ten báječný svět je náš.
Číst je krása...
A psát knihy, řídit směr těchto postav, jejich vývoj, události života, to je ještě větší paráda!
Jako pavouk svou pavučinu, i já s potěšením spřádám nitky osudů postav, které jsou mi vydány na milost a nemilost. A jejich příběhy nabízím ke sdílení i Vám...

Jana

 

jiné ukázky     *              nakladatelství BARONET

Moje kniha : Mé slzy zůstaly v Iráku Příběh mladé dívky Věry, které při první válce v Iráku odjíždí ve své naivní snaze pomáhat do místa neštěstí. Tam se ale střetává s tvrdou realitou... Při tom poznává mladého vzdělaného Araba, příslušníka tradičního rodu, a provdá se za něj. Život v muslimském světě nese své krásy i úskalí, a každé Evropance by trvalo vemi dlouho, než by se s ním dokázala vyrovnat, ale Věra má  opět smůlu, nemá dostatek času... Ahman, její muž, umírá... Věra využije druhé války v letech 2003-4 a vrací se domů, ale kde je její doma ? Najde se nakonec ? Vyšla 11.dvětna 2005 v nakladatelství Baronet Ukázka z knihy "Mé slzy zůstaly v Iráku ": „Udaj!“ vyjekla jsem.     Už nevypadal jako hodný strýček, který mi přišel vyprávět o Ahmanovi a jeho dětství či příbuzných. Vypadal jako zloděj, desperát, darebák. Vypadal jako zbabělec, který je schopen pro výkupné unášet ženy.     Taky jsem mu to řekla.     Asi jsem to neměla dělat. Vrhl se na mne, odhodil ke stěně stařenu, která se ho pokusila uklidnit, a srazil mne na podlahu. Obrovskýma chlupatýma rukama mne přitiskl k zemi tak, že jsem se ani nestačila nadechnout. Lapala jsem po dechu, mrskala se pod ním jako rybka v síti a on mne zuřivě bil. Jednou rukou mi zachytil ruce, svým hnusným tělem znehybnil moje nohy a znemožnil mi další pohyby a mlátil mne vztekle do prsou, obličeje i krku. Zuřivý vztek mu zkřivil nesympatickou tvář a sliny vzteku mu kapaly na moje čelo a vlasy.     Zvedl se mi žaludek.     Pozvracela jsem ho.    „To se nemělo stát „ zašeptala Salima, a hladila si při tom naraženou ruku. „To se nemělo stát!“ šeptala a ploužila se ven. Zdálo se, že je smyslů zbavená. Zamknout ale nezapomněla.    Dva dny jsem byla sama. Vodu a pitu - nechutný nesolený chléb, mi kdosi podstrkával pod dveře, do zamřížovaného okénka. Měla jsem dost času přemýšlet. Stále jsem ještě nevěděla, proč mne vlastně Udaj unesl. Chce se jen pomstít? To mne mohl zabít na místě a nedělat si tolik starostí s dopravou sem.     Chce od Tárika výkupné?     Mám ještě naději dostat se z tohohle hnusného místa?    Myšlenky se mi honily hlavou a do toho přišel déšť. Nevídaný úkaz v poušti. Připomněl mi Fátimu a její slova o tom, že jednou budu muslimskou princeznou a porodím Ahmanovi vytouženého syna, následníka.     „Už se to nestane, Fátimo“ zašeptala jsem.   Crčící voda stékala po nabílených stěnách paláce vydávala jásavé, pleskavé zvuky, jako tehdy, když mne průtrž mračen zahnala do Fátimina domku. Jenže tady Fátima není. Dole pod palácem stojí domky Udajových felláhů. Prudký déšť z nich odplavoval kusy stěn, stékal po nich a stříkal na všechny strany. Odtud shora vypadaly domy jako cedníky.    Je legrační, čím zaměstnává člověk ve smrtelném nebezpečí svou mysl. Věděla jsem, že smrt je blízko, přesto mne upoutávalo, co se kolem děje. Udaj pěstoval kát. Tedy ne osobně. Ale jeho felláhové. Kát je droga. Viděla jsem plantáže kátu a muže, ženy i děti, jak na nich pracovali. Kát je rostlinka podobná našemu ptačímu zobu vyrůstající až do výšky tří metrů. Kvete drobnými bílými květy. Vypráví se, že jej objevily kozy. Jednou si prý pasák koz všiml, že jeho zvířata mají v oblibě právě tuto rostlinku. Nažraly se a potom dlouho ležely ve stínu keře a omámeně přežvykovaly. Přestože se pásly méně než jiné, dávaly víc mléka. Zkusil to tedy také. Požvýkal pár velikých, kopinatých a šťavnatých listů. Spadla z něj veškerá únava, vesele si poskakoval, přestože to byl už letitý muž. Legenda už nevypravuje o tom, jak mu za pár let vypadaly zuby, zčernal jazyk a ztratil chuť. Nebo možná zemřel dřív, než se mu to stalo. Jenže mnohým, kteří kát užívají dnes, se to běžně děje. A je to opravdu odporné. Jsou z nich lidské trosky.    Zatímco jsem si tak přemýšlela o kátu a o tom, jaký je Udaj darebák, když ho pěstuje a prodává, zachrastil zámek ve dveřích.    Udaj vkráčel doprovázen třemi muži. Vypadali, jakoby se chystali k boji. A ten také vypukl. Dva mne pevně uchopili a s chechtáním vlekli k posteli. Třetí vytáhl z pod galábie provazy. Hrůza mne obešla.    „Co chceš dělat?“ vyjekla jsem na Udaje.    Zasmál se. Kývl.   Muži mne natáhli na postel a začali k ní přivazovat. Kopala jsem, bránila se, plivala na ně, ale znehybnili mne. Zdálo se, že už v tom mají praxi. Vzdala jsem se. Možná budu sílu potřebovat později. Přivázali mne v nedůstojné a strašné poloze - každou ruku k jedné pelesti, nohy roztažené daleko od sebe.    Tušila jsem co přijde.    „Nedělej to Udaji!“ zaprosila jsem.   Udaj se zasmál. Odehnal svoje pomocníky, kteří sice neradi, ale pokorně odcházeli.     Aspoň to bude beze svědků. Polkla jsem. Cítila jsem hnus, odpor a vztek.    „To co nemůžeš dostat podle práva si chceš vzít násilím? Není to i na tebe zbabělé?“ odvážila jsem se.    „Nic od tebe nechci, jen nemám zájem, abys mne zase pozvracela,“ odsekl znechuceně Udaj.      Svitla mi naděje. Ze by mu opravdu nešlo o znásilnění?      „Co tedy chceš?“      „Chci vědět, kde je Ahman!“      Šokoval mne. Jeho otázka mi vyrazila dech.      „Ahman?“ opakovala jsem jako praštěná.      „Ano, chci vědět, kde je Ahman!“ sykl Udaj.      Měla jsem pocit, že se pomátl.      Nebo já.      „Muži tě slyšeli mluvit s Fátimou!“ vyrazil ze sebe.      Nechápala jsem.     Začínal být netrpělivý. Přiskočil k posteli, uchopil mne za nohu a pevně stiskl. „Mluvila jsi s Fátimou. Ona ti musela říct, kde je teď Ahman!“ opakoval umíněně a vytrvale.     „Nemluvila jsem s Fátimou, ona tady přece není!“ opáčila jsem opatrně. Měla jsem pocit, že se opravdu zbláznil.     Oči mu žhnuly, třel mi rukou nohu tak silně, že jsme měla pocit, že mi rozedře kůži. Dělal to ale mimochodem, bezmyšlenkovitě.      „Fátima je všude!“ dodal tichým hlasem a ustrašeně se rozhlédl.      Je blázen. Teď už je to jasné. Jen ho nedráždit.      „Ahman je mrtev,“ zašeptala jsem smířlivě a i po tak dlouhé době mi vzpomínka vehnala slzy do očí.     „Aúú!“ vykřikla jsem bolestí, když přiskočil blíž a přitlačil mi obě chlupaté ruce na krk.     „Nezahrávej si se mnou!“ zařval a v jeho očích bylo všechno. Všechno, čeho jsem se kdy v životě bála.     „Kdyby byl mrtev“ spustil a s jakýmsi úchylným zalíbením mi začal hladit krk, naléhavě, tvrdě a umíněně. „Kdyby byl mrtev, tak by byli mrtví také Džalál a Sálim, jenže oni nejsou...“ pokračoval a dál mi třel krk, pak hruď, odkrýval cíp abbaije a chlípně hleděl na moje poloodhalená prsa. Olízl se.    Nevnímala jsem co říká. Jen jsem cítila jsem nebezpečí.    S upřeným pohledem blázna mi začal hladit prsa. Prudkým pohybem roztrhl moji abbaiju a chvatně i jemnou blůzku pod ní. Moje prsa se vyvalila a najednou mi připadala velká a naběhlá. Měla jsem zoufalý strach. Vzrušilo ho to. Přitiskl se ke mně na posteli, už dávno na mně ležel. Tlačil mi svůj naběhlý penis přes galábii k boku. Bránila jsem se, chtěla jsem uhnout, ale nešlo to. Byla jsem pevně přivázaná k posteli. S roztaženýma rukama, s roztaženýma nohama.    Udaj zrychlil dech.    Byl odporný. Upocený, velký, snědý a roztřesený.   Začal mi líbat prsa. Lízal naběhlým jazykem moje bradavky a slintal mi na břicho. Prudkým pohybem roztrhl moje oblečení až dolů. Na boku jsme ucítila vlhkost. Chtělo se mi zvracet.    Dál se nezdržoval. Prudce nasedl a vnikl do mne. Řvala jsem bolestí i hnusem. Škoda, že se mi nepodařilo omdlít. Vystříkal se do mě a spokojeně se svalil. Pak spustil vyhrnutou galabii a odešel.    Pocit hnusu, zahanbení, strachu.    Co když sem vtrhne některý z jeho poskoků a bude se to opakovat? Z mučení a trýzně mne vysvobodila až Salima. Přišla, omyla mne, uložila zpět.    „Salimo, pomoz mi odtud!“ zaprosila jsem.   Tvrdě se na mne podívala, „požádej Fátimu!“, řekla ironicky a v očích se jí nenávistně zablýsklo.    „Ale já...“ bylo to marné. Už neposlouchala.   Dny běžely. Udajovi se sex zalíbil. Chodil ke mně pořád a pořád. Měla jsem pocit, že mne zneužívá roky. Už jsem ani neměla z čeho plakat.   Nikdy nepřišel sám, Vždy měl tři - čtyři pomocníky, kteří mne přivazovali, jednou k posteli, jindy ke stolu, potřetí k oknu. Pro ten účel dal pod okno zazdít pár okovů na nohy.   Slíbila jsem mu pomstu. Strašnou a dlouhou smrt plnou bolesti, hnusu a opovržení.     Smál se.    Nevnímala jsem jak čas běží. Třásla jsem se vztekem, zlostí i strachem, kdy se zase otevřou dveře a přijdou oni a pak on. Nevím už kolik dní jsem takhle žila - nežila, kolik dní jsem jen plakala a odháněla všechny myšlenky od sebe, jen abych měla prázdnou hlavu a nemusela se bát toho, co přijde.    Jednou jsem našla pod postelí papír. Roztrhala jsem ho na čtyři kusy, píchla jsem se do prstu, napsala na papírky svou krví prosbu o pomoc a udělala z nich miniaturní vlaštovky.    Den šel za dnem. Ponižování a zneužívání nebralo konce.    Byla jsem tak zoufalá, že jsem v duchu začala prosit o pomoc i Fátimu. Jednou v noci, když už jsem byla skoro mrtvá, se mi zdálo, že jsem Fátimu na chvíli zahlédla. „Proč jsi nezavolala dřív?“ zeptala se jen. „Co chceš abych udělala? “ „Prosím„ natáhla jsem k ní ruce, i když jsem věděla, že je to jen přízrak, „prosím ať si pro mne přijede Tárik!“ Fátima přikývla a zmizela. Za dva dny stál před zříceninou Zulajčina paláce Tárik s vojáky. Přemohli Udaje a jeho lidi a vysvobodili mne. Tu noc jsem už spala ve své ložnici. Co si o tom myslím? Nic. Pokud Vás kniha zaujala a Váš knihkupec ji nemá na skladě, je možno objednat ji na adrese : E-mail: baronet.odbyt@volny.cz

                           

Moje kniha :                                                                                                   (autorka ilustrace: Barbora Dlapová) Zrození bestie. Vyšla v březnu 2008 v nakladatelství Baronet Kdo z nás by neslyšel o hraběnce Alžbětě Báthoryové, slavné Čachtické paní, které přezdívali krvavá bestie, rudá upírka, masová vražedkyně, zrůda, ale i nejkrásnější žena středověku. Kdo ale doopravdy byla? Zabila a umučila před šest set dívek, přes tři sta, nebo „jen“ těch pětatřicet? Dle pramenů se prý našlo jen několik těl, a dvě ještě živé mučené dívky. Kosti dalších nikdo nikdy nevykopal. Spáchala to násilí na nich ona sama? Proč nikdy nebyla postavena před soud? Mučila opravdu své oběti, zabíjela? Byla hnána sexuální zvráceností nebo trpěla duševní nemocí? Byla to slabá ubožačka zmítána vášněmi starých čarodějnic, kterými se obklopila, nebo to byla silná a sebevědomá žena, která vždy a za každých okolností věděla co dělá, což prokázala při vynikající správě a rozmnožování svého už tak dost velkého majetku po smrti manžela? Proč zemřela zazděna ve svém domácím vězení tak náhle? Byla otrávena? Spáchala sebevraždu? Přiznám se upřímně, nevím... a ani jsem po tom nepátrala. Jednou jsem náhodou narazila na její životopis z pera Tony Thorneho (mimochodem moc se mi nelíbil) a pak jsem si našla její obraz přístupný na internetu. Podívala jsem se jí do očí... a moje fantazie se rozběhla naplno. Mohlo se stát to, co jsem napsala? Nevím. Nikdo se to dnes už nedozví. Kolem ikony „Krvavé Alžběty“ je opředeno tolik mýtů a existuje tak málo dobových záznamů, že nikdo nemůže říci „přesně tak to bylo.“ A možná, přiznejme si to, je to tak dobře. Každé tajemství je vzrušující. Spi v pokoji Elsbet už nikomu neublížíš a nikdo neublíží tobě. Pokud Vás kniha zaujala a Váš knihkupec ji nemá na skladě, je možno objednat ji na adrese : E-mail: baronet.odbyt@volny.cz