Procitnutí hajného Borůvky.
(povídka vyšla v knize Ivy Hoňkové, nakladatelství AKCENT, Vůně jehličí)

Jana Švecová

Chlapi v hospodě se bavili hodně hlučně. Aby ne, bylo padla, těžká rachota lesních dělníků až do příštího východu slunce skončila. Na stolech se leskly orosené půllitry, sem tam se jako drobné diamanty v jejich řadách zablýskaly štamprdlíčky s jistou jantarově zabarvenou tekutinou, vonící po borovém jehličí.

Ach bože, končil krásný den a začínal... vzrušující večer. Chlapi už to znali, večer co večer, jako podle šablony. Napít se, vypálit červa, jak se říkalo, pak domů, na řízeček, nebo vepřo, knedlo se zelím, potom šup s maminou do postýlky, zahřát nohy, promasírovat ztuhlá záda a pak „chrrrrrr....“

Vždyť jsem se nadřel jak hovado... zasloužím si klidný spánek.

Hajný Borůvka zaplatil chlapům jednu rundu. Byl to starý, letitý zvyk, který zavedl už jeho otec, také hajný. Každý pátek poděkovat dělníkům tímto způsobem. Za co jim děkoval? To už Borůvka dávno nerozlišoval. Snad za to, že odvedli svou práci poctivě, že při ní neponičili víc lesa než bylo nutné, že nic nezapálili, že nic neupytlačili...

„Hele, Borůvka, až půjdeš domů, nezapomeň se ve dveřích sklonit... “ vypískl lehce mutujícím hlasem jeden mladíček z chumlu chlapů, kteří se něčemu divoce pochechtávali, zrovna ve chvíli, když hajný platil u pultu svoji útratu.

Statný muž středních let, vysoký a mohutný v ramenou, ale stále štíhlý a pružný, díky každodenní práci na čerstvém vzduchu, k mladíkovi otočil tmavé oči ukryté pod hustým obočím. Díval se unaveně, smířlivě a smutně.

Hospoda ztichla.

Lesník si popostrčil pušku na rameni, přejel očima od mladíčka na hospodského, starého přítele, a otevřel pusu, aby cosi řekl.

Hospodský se lesníka přátelsky dotkl na rameni. “Nedělej to Jakube, jdi radši domů, je to cápek a už má v kuli, znáš ho...“

Hajný Borůvka ale nedbal. Zeptal se, i když v tu chvíli bezpečně věděl, že bude litovat: „Proč Martine? Proč se mám sklonit?“

Hospoda zahučela bujarým veselím. Jako by všichni jásali :Povedlo se, dostali jsme ho... povedlo se.

Mladík se nadechl, trošku se nadzvedl na židli, aby si ho mohli všichni dobře prohlédnout, a tónem hrdiny ze Shakespearovy tragédie pronesl : „Abys protáhl ven i svoje parohy...“

Bylo vymalováno.

Chlapi čekali s napětím, v hospodě zhoustl vzduch, cinkot půllitrů utichl, několik rukou se zastavilo se štamprlí na půl cesty, aby jim snad nic neuniklo... Mladý si důležitým gestem popotáhl kalhoty a čekal, že ho Borůvka vytáhne ze dveří a venku vyzve na férovku.

Hajný mlčel. Šlachovitou dlaní stiskl pažbu své pušky, svaly na předloktí se mu napjaly jako tětivy luku, a klouby prstů zbělely. Ale to byl jediný pohyb, který prozrazoval jeho pocity. Pokýval hlavou, smutně přejel velkýma plachýma očima osazenstvo lokálu, kývl hostinskému na pozdrav a... beze slova zmizel v rodící se noci.

Ve dveřích se opravdu sklonil.

Noc byla krásně teplá a voňavá. Nebe jiskřilo desítkami hvězd a Borůvka znal jména většiny z nich. Věděl, že dnes bude v souhvězdí Honících psů k vidění nádherný úkaz, kterému laici říkají „padání hvězd“. Samozřejmě věděl, že jde o roj meteorů a předpovědi na dnešek slibovaly zvlášť krásnou podívanou, až dva meteory za sekundu. Mohlo by jít téměř o světelný déšť.

Chtěl vzít Marii ven. Posedět pod letní oblohou, tulit se, vzrušovat vzájemnou blízkostí až k zbláznění, kdy ti chvění prochází od špiček prstů celým tělem, až do žaludku, kde se usazuje a tak slastně vibruje, držet se při tom za ruce, povídat si...

Polkl.

Co říkal, ten cápek Chvatíků? Že mám parohy?

Otřásl se.

Borůvka byl klidný člověk. Někdy se zdálo, že je skoro bez krve, že má místo ní v žilách chladivou vodu z lesní bystřiny. Když bylo třeba urovnat jakékoliv spory, třeba i mezi těžařskými dělníky nebo ženskými v lesní školce, volali Borůvku. Žádný z pamětníků by nemohl říct, že Borůvka kdy křičel, nadával, nebo se jen rozzlobil. Vždy stál jako tichý strom, pevně a rozhodně, vyslechl všechny argumenty, a pak řekl jen pár slov, někdy stačilo : Pravdu má Karel... a bylo hotovo. Nikdo se mu nevzpíral, ono to ani nešlo. Borůvka se nehádal, neměl na to povahu. Řekl svůj názor a šel. Nestál o to, aby ho ostatní přijali, aby mu děkovali za vyřešení problému... a možná právě proto ho většinou všichni respektovali.

Pomalu sešel z cesty. Raději chodil lesem, pokaždé jinudy. Normálně by člověk neměl ve smíšeném lese v noci šanci. Borůvka ale znal každý stromek, keřík ostružin, rozčepýřenou růžici kapradí, polštářek mechu. Věděl kam a jak šlápnout, uměl využít studeného světla hvězd, aby jeho cesta byla bezpečnější, než kdyby šel po zametené asfaltce.

Bledý kotouč měsíce, který se blížil k úplňku, náhle osvítil zděný dům na mýtince. Byla to hájovna. Jeho hájovna.

V jednom z přízemních oken se svítilo. To světlo vábilo a přitahovalo, lákalo ho jako můru. Věděl, že za oknem, v jasné záři, je někde jeho žena. Mladá, krásná, vitální Maruška, Mařenka, Marijka, žena krev a mlíko, veselá, vzrušující, pořád ještě štíhlá, ale pěkně zaoblená na patřičných místech, s tvářemi růžovými, kůží jako jemný mech, pružná, voňavá, šťavnatá...

Miloval ji.

Miloval ji stejně jako svůj les, vzrostlé stromy, štíhlé břízky, hladké pevné buky, zvrásněné doubky, vášnivě propletené kmeny habrů, jako lesní vodu, jako vzrušující vůni silic jehličí... jako svůj život ji miloval.

Škoda, že se jí o tom častěji nezmínil...

Brali se před pěti léty. Lidé se tehdy divili, co Marijka na tom morousovi vidí? Ne že by ho neměli rádi, ale Borůvka byl lesní muž, mezi lidi nepřišel, jen s těmi se bavil, co přišli za ním do lesa. A i tehdy mu k rozhovoru stačilo sotva pár slov.

Zato ona, Marijka, to byla jiná kávička. Mladá, moc mladá, nejméně o patnáct let mladší... krásná, vitální, divoká. Pořád ve společnosti, rozverná, věčně laškovala, věčně bouřila emoce na vsi. Mohla mít každého chlapa, na kterého by prstem ukázala. Ale ona si vzala Borůvku.

Chtěla ho doopravdy?

Lidé kroutili hlavami. Vesnické vědmy, stařeny i drbny, varovaly před čímsi hrozivým. Oheň a voda. Lovec a kořist. Orel a králík... k těm je přirovnávaly.

„Že jdeš...“ vyhrkla, když ho poznala za otevřeným oknem.

Vlahým pohledem jí přejel po tváři. Dřív, tak před půl rokem, by ještě dodala :“Můj unavený medvídku...“ a tón jejího hlasu by byl něžný, vláčný a vábivý.

„Byl jsem v hospodě,“ přiznal se beze stopy výčitek, „je to moje práce“ dodal ještě.

„Samozřejmě,“ prohodila uštěpačně,“ ty pracuješ od slunka do slunka, dokonce i v hospodě, kde se jiní lidé baví.“

Přikývl. Bylo to tak. Věděla to přece od začátku, když si ho brala, proč o tom znovu mluvit? Svlékl si v síni kabát, odložil pušku, klobouk se sojčím pírkem zavěsil na háček, zul si vysoké boty.

Marijka byla zrůžovělá rozčilením. Zářila jako malá jasná lampička. Měsíční paprsky pronikající do pokoje ji pohladily šíji a osvítily stříbřitě chloupky na výstupcích krčních obratlů. Jako by věděla, že ji pozoruje, pohodila hlavou a vlasy se jí seběhly do lehounkého pramínku na rameno. Byla nádherná... věděl to. Cítil to...

Ale mlčel.

„Budeš jíst?“

Přikývl.

Talíř před něj skoro hodila. Když se mu před obličejem mihla její krásná ruka, chtěl ji uchopit a políbit, ale neudělal to. Unaveně vstal a přinesl si příbor. Cestou si nalil do poháru čistou vodu. „Bylas dnes ve vsi?“ nadhodil.

„Proč?“ podivila se jeho náhlému zájmu, „copak tebe zajímá, co já dělám, když jsi v práci?“

Pokrčil rameny. Samozřejmě, že ho to zajímalo, ale když mu to neřekla sama, nikdy se neptal. Až dnes.

Odstrčil talíř. „Jsem utahaný, ráno musím na posed. Jdu spát...“

Mlčela. Mlčela vztekla a rozzlobeně. Zlost byla v hájovně hmatatelně cítit.

„Ne abys chrápal, až přijdu spát, „vyhrkla a dál se urputně dívala na blikající obrazovku televize. Co dávali? Nevěděla.

Cosi je špatně.

Díval se na svou krásnou ženu. Spala nahá. Nádherná nahá lesní žínka vedle něj v posteli. Jenže on přece musel na posed. Potřebuje zjistit, jestli je Král v pořádku, dominantní jelen, o něj měl starost. Už týden ho neviděl.

Abych tak měl v revíru pytláky... dumal.

Marijka se protáhla ze sna. Její tělo hřálo, svůdně vonělo a lákalo... Měkce se usmála, nějaký sladký sen smazal z její tvářičky napětí, které ji přes den stahovalo. Z pod peřiny se vylouplo jedno bělostné prso.

Borůvka polkl. Měl zoufalou touhu pohladit ho, polaskat jazykem, vzít do ruky a zahřát, věděl, že mu tam akorát padne. Věděl, že když prso své ženušky pohladí, napřímí se Marijce bradavka a obarví se do temného šarlatu, jako zrající borůvka... sladká, tolik sladká...

Ale neudělal to.

Tiše se vyplížil z ložnice.

Sotva klapla klika dveří, Marijka se schoulila do peřin. Plakala.

Po hodině osvobozujícího pláče se sladká ústa stáhla do zlověstného úsměvu.

Nad hlavou hajného Borůvky se začala stahovat mračna.

Láska a sex, sex a láska. Dva veskrze příjemné prožitky, jeden více duchovní, druhý zase spíš fyzický... Zamilovaní romantici a básníci by se na Marijku zlobili za to, že oba směšuje, až skoro zaměňuje, ale ona si byla jistá, že k manželství patří jeden i druhý způsob vyjadřování náklonnosti. Pech byl v tom, že její Borůvka si nepotrpěl na vyjadřování romantické lásky a poslední dobou ani na sex, přestože cítila, že ji stále silně miluje. Jenže ženě nestačí cítit, domnívat se, dohadovat, žena potřebuje důkazy nebo přinejmenším slova. Aspoň taková žena, jako Marijka. Sama už udělala co se dalo, začala na sebe víc dbát, moderně, až skoro svůdně se oblékat, dávala si záležet na tom, co manželovi připravuje k jídlu... jenže on, jako by byl slepý a hluchý. Zato okolí si všimlo.

„Mari,“ zastavila ji hostinská,“ včera se ten tvůj u nás málem popral...“ vylíčila jí s nedočkavou dychtivostí včerejší scénu. Samozřejmě zcela nepravdivě.

„Říkáš, že se mu chlapi posmívají, že mu nasazuju parohy?“ usmála se Marijka lišácky, když si vyslechla celý její přikrášlený příběh.

„A ne snad?“ vyzvídala hostinská.

Marijka se zase záhadně usmála, šlehla po ní pohledem, svůdně se zavrtěla v bocích a tichounce prohodila: „Kdo ví...“

Hostinská málem pukla zvědavostí, brada se jí třásla, což se dalo považovat za mírné rozhořčení, obavy i zoufalou, neukojitelnou zvědavost.

Marijka jí přidala:“Dnes večer v hotelu Jelínek se uvidí...“ zašeptala, oblízla si provokativně rty rudé jako rozmačkané maliny, šlehla po místní drbně pohledem a vesele odkráčela. Plán se jí dařil... věděla, že Borůvka bude vědět do večera i to, co nikdy neřekla.

Hotel Jelínek působil jako tiché, ospalé hnízdo. V létě se tam mnoho neudálo, jen pár rodin s dětmi tu trávilo tichou dovolenou procházkami po lese, sbíráním prvních houbiček a šiškovými válkami. Zdání ale klame... většina místních věděla, že západní křídlo hotelu je vyhrazeno k tajným schůzkám, jednorázovým nočním dobrodružstvím a občas i jako hodinový hotel. Právě do toho křídla Marijka mířila.

Recepční Libuška byla její dlouholetá přítelkyně.

„Je to otázka života a mrti, Libuš, musím zachránit své manželství. Jsme spolu přes pět let a pořád žádné dítě. Vím, že jsme oba zdraví, přinutila jsem Borůvku jít na vyšetření. Prostě... myslím, že je to hlavně tím, že jsme líní se milovat. Tedy spíš on. Borůvku už nezajímá nic, jen jeho jeleni, srnci a divočáci v lese. Já jako bych nebyla... tak jsem dostala nápad...“ ztišila hlas, rozhlédla se ostražitě, jestli nikdo neposlouchá a i tak se přitiskla k Libuščině uchu a cosi ji nadšeně šeptala.

Každý nezúčastněný pozorovatel by napřed zaregistroval na Libuščině obličeji mírný údiv, pak vzrušenou zvědavost a nakonec laškovný úsměv, při kterém se mírně zapýřila, až celá zrůžověla. „Ty myslíš...?“ zeptala se opatrně.

„Myslím!“ vyhrkla Marijka rozhodně.

Borůvka zatím vzdychal na posedu.

Zatraceně, Král nikde. Takový nádherný jelen to je, chlouba revíru. Váží nejmíň dvě stě kilo, parohy už měl skoro měsíc dorostlé do majestátní velikosti a když šel, tak se sakra něco neslo... vůdce, dominantní samec, i ostatní jeleni z jeho mládenecké tlupy mu vzdávali hold, nechali mu nejšťavnatější pastvu a co teprve když přišel podzim, stáda laní se mu sama nabízela. Laně byly vedeny instinktem, který jim říkal, že mohutný samec bude mít kvalitní semeno a ony velkou naději na zachování rodu.

Zatraceně... a teď mu ho asi někdo upytlačil. Vždyť to není normální, jelen se sice toulá po velkém teritoriu, ale Král se vždycky v létě vracel sem, na svá oblíbená místa. Kde jenom zatraceně je?

S hlavou v kumštu se vrátil domů. A aby neměl starostí málo, Marijka nikde. Jen na stole ležel, jako by zapomenut, pod vázičkou zastrčený lísteček, vizitka hotelu Jelínek, a na ní datum a hodina.

„Dnes večer v osm hodin...“ opakoval si Borůvka nahlas, „co se tam asi bude dít?“

V jedné vteřině mu všechno doklaplo.

Poznání mu rozšířilo nejen oči a chřípí, ale také rozproudilo krev tak rychle, jak mu v žilách snad ještě nikdy netekla.

Vběhl do ložnice, proletěl očima Marijčin šatník, no samozřejmě, chybí župan a svůdné erotické prádélko, které si pro něj naposled oblékla před dvěma lety, když slavil narozeniny...

Ke cti Borůvkovi slouží, že se dlouho nerozmýšlel.

Rozvrkočený, střapatý, udýchaný, vlasy divoce vlající, načechrané obočí rozhozené jako roští nad vypouklýma očima, vběhl do recepce hotelu Jelínek. Automaticky kývl Libušce na pozdrav a vyběhl na první schody. V tom se mu cosi rozleželo, vrátil se, stále ještě vzrušeně dýchal, hodil jí za pult pušku „aby se něco nestalo!“ vyhrkl a ještě dodal :“ je tam?“

Libuška přikývla a na to, že se mělo jednat o dramatickou situaci, kdy manžel přistihne nevěrnou manželku s cizím chlapem v posteli, docela klidně prohodila :“Pokoj dvacet tři, druhé patro,“ a spokojeně odložila myslivcovu pušku do koutku za sebe. „Bože ta romantika...“ slastně si vzdychla a zasněně si podepřela bradu.

Borůvka už ale nic z toho nevnímal. Hnán jakousi podivnou touhou vyřešit situaci, instinktem samce, mohutného a silného jelena, který si chce bránit svoji samici, krásnou a milovanou laň, chvátal k pokoji třiadvacet. Vlastně vůbec nepřemýšlel. Ale pocit, že jeho drahá Marijka, jeho jediná láska, jeho milá, jeho žena, je v tuto chvíli v náručí jiného... zbláznil by se, kdyby měl ještě chvíli otálet.

Rozrazil dveře pokoje, zařval jak raněný tur...

Divoce se vrhl na chlapa, který seděl u okna. Zaslechl v koupelně jakýsi šramot, ale nevěnoval mu pozornost... přidržel si vyklepaného záletníka za límec a bušil... bušil do něj se vší vervou zdravého lesního muže, kterému chtějí ukrást jeho vílu.

Když s ním skončil, chlap se mu svezl z rukou jako věchýtek slámy, sesunul se na zem a vdechl : “Proč? Za co?“ a v očích měl úžas. Nic než čistý úžas.

Než se Borůvka nadechl, aby mu situaci patřičně vysvětlil, z koupelny vyšla žena.

Byla krásná, elegantní, v průhledném erotickém negližé, ale... nebyla to Marijka.

Udiveně se rozhlédl. „Vy...vy nejste...? Vy jste...!“ vyhrkl, když poznal lékárníkovu ženu, která se stydlivě přikryla, pravou rukou v klíně a levou na prsou, a po krátkém zaváhání vběhla zpět do koupelny. Borůvka měl chuť tomu cápkovi, co mu ležel na koberci bezvládně u nohou, přidat ještě jednu herdu. Lékárník, jeho přítel a také chudák trouba paroháč, seděl doma a počítal známky a jeho žena se tu zatím pelešila s nějakým hejskem z města.

Rozhořčilo ho to.

V tu samou chvíli si uvědomil absurdnost situace. Potrestal jedny nevěrníky, ale co ta jeho? Co jeho nevěrnice?

Najednou ho přešla chuť kohokoliv dalšího trestat. Pocit, že by svou ženu viděl v hotelovém pokoji, v negližé, a vedle u okna by na ni mlsně čekal jiný chlap... raději to nechtěl vidět. Nechtěl. Nemohl.

Otočil se a z hotelu utekl.

Kam jinam, než do lesa, na svůj nejoblíbenější posed.

A Marijka? Všimla si rozruchu na chodbě a brzy zjistila, co se stalo. Borůvka zase všechno pokazil, přehlédl v rozrušení ozdobné číslice na dveřích a místo do pokoje číslo dvacet tři, kde na něj v posteli čekala načesaná, navoněná a roztoužená ženuška, vtrhl do místnosti o dvoje dveře dál, do pokoje pětadvacet a přistihl paní lékárníkovou.

Co měla dělat když utekl?

Oblékla se, zklamaně vzala jeho pušku z rohu recepce, a vydala se za ním. Domů. Z romantické noci v hotelu nebude nic... a ona se tolik snažila! Šla co noha nohu mine, loudala se a pro slzy skoro neviděla kam jde. Les byl temný, jako její myšlenky. Život se jí hroutil pod rukama, romantika, blízkost a touha z jejího manželství mizely a ona nevěděla co s tím. Milovala svého Borůvku, milovala ho víc než kdy jindy, ale nedokázala mu to říct. A bála se, že on ji už považuje jen za inventář v hájence, skoro za méně, než pušku, brašnu a klobouk se sojčím pírkem.

Jestli tohle je manželství, pak se raději rozvedu... zavzlykala a „bum“, trefila se čelem rovnou do sukovitého prkna starého posedu. Na čele naskočila boule a náraz ji shodil do blízkého maliňáčí.

Měla toho večera opravdu smůlu, děvčica nešťastná.

A nebo ne?

Na posedu tou dobou seděl Borůvka a rozjímal. Myslel na to, jaké by bylo ztratit Marijku. Věděl, že by bez ní nepřežil, rozhlížel se zrovna po lese, aby si vyhlédl strom, na kterém skončí svůj bídný a zbytečný život, když... posed se otřásl a pod ním ...v maliní … se válela jeho žena. Jeho milovaná Marijka. Zavětřil, probudil se v něm instinkt samce. Byla krásná, rozcuchaná, se zelenými lístky maliní ve vlasech, šrámy ve tváři i na pažích, zrůžovělá bezmocným vztekem, jak se nemohla vymotat. Potřebovala pomoc. Jeho pomoc.

Napřáhl ruku, vytáhl ji na posed a...

… za hodinu, když vyšel na palouk před posedem majestátní paroháč, tedy pardon, sám Král všech jelenů v Borůvkově polesí, hajný si ho ani nevšiml. Jeho žena ho právě nechala vzlétnout... a letěli spolu, hory se pohnuly, lesy zavzdychaly a vzduch zpíval.

Za devět měsíců se Marijce, a samozřejmě také Borůvkovi, narodil syn.

Přísahám, že Borůvku nikdy nenapadlo, že by nemusel být jeho, protože se mu Marijka ke všemu svému intrikaření přiznala. Ale stejně, jakýsi nejasný stín obav zůstal, už věděl, čeho je Marijka schopna, aby ho k sobě přivolala, a tak se své ženušce raději věnoval dobrovolně mnohem víc a zodpovědněji než dřív. Možná i proto dostal prvorozený syn Janíček za rok krásnou sestřičku Helenku.

Ve Vsetíně dne 29.8.2006